Strach je metlou lidstva

Občas když snídám, nebo večeřím a pustím si k jídlu zprávy ČT24, začne se mi hlavou honit, kam ten svět vlastně spěje? Jako těsně porevoluční dítě mám ještě teď v živé paměti pohodová devadesátá léta a dospívání v idylických letech nultých, kdy jsem jako malý středoevropan nebyl konfrontován s žádným jiným problémem než matikou a snahou vzbudit zájem něžného pohlaví.

Občas když snídám, nebo večeřím a pustím si k jídlu zprávy ČT24, začne se mi hlavou honit, kam ten svět vlastně spěje? Jako těsně porevoluční dítě mám ještě teď v živé paměti pohodová devadesátá léta a dospívání v idylických letech nultých, kdy jsem jako malý středoevropan nebyl konfrontován s žádným jiným problémem než matikou a snahou vzbudit zájem něžného pohlaví. O válkách, represivních režimech, přesidlování národů a kradení cizích území jsem věděl jen z dějepisu a od starších členů rodiny. Tenkrát se mi zdálo, jaké jsem to měl štěstí, narodit se po konci dějin světa, který už všechny své problémy vyřešil a je na cestě k věčnému míru a prosperitě. Komunisti, nacisti a rasisti pro mě byli něco jako vyhynulý druh. Vždyť přece každý věděl, že tudy cesta nevede, a kdo by chtěl dobrovolně jít špatným směrem? Poslední roky jsem si ale uvědomil, že moje tehdejší představa byla hodně lichá. Růžolící bublina sluncem zalitého lidstva totiž pomalu, ale jistě praská. A proč? Na to asi není žádná jednoduchá odpověď. Kdyby jí někdo znal, neběželo by v televizi to, co běží. I přesto se ale o nějakou pokusím, protože mi to prostě nedá.

Podle mě je úkolem každého člověka objektivně se zamyslit, proč se takové věci dějí? Jak je možné, že v Sýrii zuří válka, že chorobní lháři uzurpují moc pro sebe a kdo si usmyslí, může sousedovi bez skrupulí sebrat kus území a všem je to vlastně tak nějak jedno, hlavně když si můžou koupit druhé auto a bazén.

Já myslím, že vším stojí jen obyčejný strach. Přesně ten, který jsme měli jako malí, když jsme měli dostat na zadek. Jen se zamysleme.

Lidem jde spoustu věcí, ale co příliš neumí, je žít v přítomnosti a radovat se z toho co je. I to je možná důvodem, proč většina z nás neustále vzhlíží k budoucnosti. Máme naději, že to vnitřně neuspokojené já, na http://hookuphangout.com/ tom bude zítra lépe než dnes. A tak pořád vymýšlíme, co je okolo nás špatně, děláme revoluce, protestujeme a hledáme, co by zalepilo tu prázdnotu v našem nitru. Problém je, že taková záplata neexistuje. Lidská naplněnost totiž nespočívá v okolním světě, ale v sobě samých. Hezké auto, hodinky, dovolená, to všechno je potěšení, které nás má na naší cestě za pohodou podpořit. Nicméně jí nezaručuje a už vůbec není podmínkou pro její docílení. Vnitřní naplnění totiž spočívá v našem náhledu na svět. Ne v materiálnu, nebo našem okolí.

Představte si, že většina lidstva žije v menším, či větším stavu vnitřní nepohody a podvědomě ví, že každým dnem je zas o něco blíž smrti. Naděje na světlý zítřek se tak postupně snižuje a naše frustrace vycházející z nenaplněnosti stoupá. A jak víme, frustrace plodí agresi a agrese má zpravidla následky.

Co s tím? To asi nedá jakkoliv paušalizovat. Napadá mě snad jen taková obecná fráze, že kdyby se každý z nás snažil trpělivě den po dni na sobě pracovat a učil se, jak a čím naplnit své já, abychom nebyli frustrovaní, žilo by se nám na světě hned o něco líp. A to platí plošně pro všechny konflikty. V podstatě jednoduché, ne?

O to víc mě pak mrzí, když slyším, jak někteří čelní představitelé států podporují přesně opačné tendence společnosti a své frustrované následovníky v jejich frustraci nejenže podporují, ale ještě ji prohlubují. Ono pronést z křesla Hradu takové hezké moudro o záchraně křesťanských hodnot a rozhodujícím boji o naší existenci, nevyžaduje žádnou velkou odvahu. Neexistuje vlastně nic jednoduššího, než ustrašeným lidem nalít vodu na mlýn a pak společně s nimi odvádět pozornost od svých nevyřešených trablů, hledáním problémů jinde. Škoda, že to ti lidé stále nevidí.

Pravděpodobně nemá smysl přít se o to, jestli má prezident Zeman pravdu s migrační politikou, nebo ne. Fakt je ten, že ať už jde o něj, Babiše, nebo třeba Trumpa, jejich proklamovaná neurčitá touha po něčem lepším a bezpečnějším, dokáže rozbušit srdce dostatečného množství frustrovaných lidí k tomu, aby se na tom dala postavit politická kariéra.

Třeba se pletu, ale vyrovnaný člověk se nebojí toho, že umře nenaplněný, protože svůj život naplňuje každý den v maličkostech. Nepotřebuje být členem žádné názorové skupiny, tábora nebo davu. Je to samostatná jednotka hledající svojí vlastní pravdu, která nemusí být ani sluníčková, ani ta druhá. Je zkrátka osobní.

Z dějin víme, že v davu člověk hloupne a do davu jde ten, kdo se bojí být sám. Strach nám nikdy nepomohl. Vždycky byl a bude metlou lidstva.

Jak o tom tak přemýšlím, věřím, že nás z našeho dnešního tápání může vyvézt jen, když sebereme odvahu a začneme u sebe. Najdeme vnitřní klid a pohodu, vyřešíme si své frustrace a stigmata a nebudeme pořád hledat vinnu někde jinde. Teprve pak se můžeme rozhlédnout, jestli náhodou není někde něco špatně. A taky by nebylo špatné mít chuť brát lidstvo jako celek jdoucí za společným cílem, za tou růžolící zalitou bublinou míru a prosperity. To by pak skoro smrdělo světovou pohodou.