Povídka: Tati, ta loutka je kouzelná!

Povídka věnovaná synkovi Vojtíkovi a ženě Kristýně, za obrovskou inspiraci, kterou mi dnes a denně dávají :-)

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Můj táta je borec. Je strašně silnej, má skoro dva metry a nohu čtyřicet šest. Máma ho má asi ráda. Pořád se k sobě tulej a různě pusinkujou. Někdy až moc. Ale co na tátovi nesnáší, sou jeho boty. Sou totiž obří. Pořád mu řiká, ať si je uklidí do skříňky, že zabíraj půku bytu. A on vždycky kejvá a řiká, že jo, ale kecá. Druhej den tam sou zase. Půl bytu teda nezaberou, ale půl chodby jo. A občas i smrděj. To je pak maminka stříká takovym smradlavym sprejem, aby voněly, a dává je za dveře na chodbu. A tam pak smrděj přes noc dvakrát tolik. Když sem se maminky ptal, jestli budu taky někdy tak velkej jako táta a jestli budu mít i velký boty, co někdy smrděj, podívala se na moje nohy a řekla, že takový hezký nožičky si velký ani neumí představit. Pak se ale zarazila a řekla, že palec mám úplně stejnej jako táta, a tak myslim, že ten smrad taky příde.

Jinak si s tátou často hrajeme na schovku, s vlakama, s autem, anebo mě nosí v nákupní tašce a staví mě na linku v kuchyni, že prej koupil v Albertu prsíčka, ale asi sou prošlý, tak je hodí do koše. A to mě baví. Taky je supr, když táta povalí mámu na zem a začne jí lochtat. A to vim, že můžu taky, tak se hned přidám a společně jí mučíme, až brečí smíchy. Ona furt křičí, že to je moc, že jí máme nechat, ale k ničemu jí to není. Lochtáme dál!!! Nakonec se chudinka začne snažit lochtat ona tátu. A tady končej všechny fórky i já, protože táta pak šíleně řve, jako holka, a válí se tak, že rozbije všechno, co je kolem. Strejdu jednou omylem kopnul do pusy a vyrazil mu přední zub. Lepší teda přestat, protože čeho je moc, toho je moc. Aspoň tak to táta řiká a pak se vážnej zvedne ze země a odejde do pracovny, kde má počítač. A to je mi líto, protože pak na mě nemá čas. Máma řiká, že je písař filmů a divadla. Ale nevim jestli má talent, protože mu ty jeho psaní pořád vracej. Asi nemá. Ale hlavně že ho to baví. I když bych si s nim radši hrál. S nim a s upírem, kterej spí za jeho psacím stolem!

Tátův MacBook, 29 let

Oznámení, že budu otcem, byla tak trochu čára přes rozpočet. Čerstvých šestadvacet let, začínající režisér na volné noze, jinak taky holá řiť. Zkrátka ta krásná zpráva byla do velké míry zkalena mými obavami z budoucnosti, zajištění rodiny a popravy dosud neexistující kariéry. Měl jsem tedy na výběr ze dvou možností. Za A zhroutit se, což bylo přitažlivé pro svou jednoduchost, bohužel už ale méně sexy. Obraz mého syna v patnácti, jak si mě s cigaretou v koutku prohlíží a říká svým kámošům: ,,To je můj fotr. Hodnej ale tragéd!“ mě vyděsila k smrti, a tak jsem se rozhodl pro možnost B. Být tím, kdo to zvládne!

O tři roky později si svou situaci užívám. Kluk roste jako z vody, je chytrej, zdravej, hezkej po mně, nebo po mámě, a co je hlavní, je s ním legrace. Takže dobrý.

Problém nastává u té kariéry. Nebo jinak, u vyhranění si času na práci. Už samotný home office, rozumějte, scenárista většinou píše doma, je pro mnoho lidí frustrující. Představa práce doma totiž vyžaduje mimořádnou kázeň a tou zrovna dvakrát neoplývám. A když už se náhodou konečně dokopu a k tomu stolu si sednu, na rozdíl od mnoha jiných home officářů ještě navíc potřebuju nápad, náladu a inspiraci. Takovou řadu drobných, jeden by řekl hloupostí, bez kterých ovšem nenapíšu ani řádek.

Trefit průnik všech těchto proměnných je totiž svátek. A teď si představte, že se to konečně povede, vy se dotknete klávesnice a vaše tělo obejme takový ten hřejivý pocit, kdy víte, že dneska to půjde. Než ale stačíte dokončit větu, ozve se: ,,Tati, tati! Upír!!!“ To se Váš dvouletý syn rozplácnul o prosklené dveře pracovny a obtisknul na ně svou uslintanou pusu. ,,Doprdele!!!“ praštím pěstí do stolu a opřu se do křesla. ,,Tati!“ pokračuje syn. Teď přichází moment uvědomění si, že bych se měl chovat hezky. Vždyť mě má rád a chce si se mnou hrát. Ale co práce? Jak takhle něco napíšu? S upírem v ruce nic!

Teď si asi říkáte, cože, nebo kdože je to ten upír? Jak ho můžu držet v ruce? A proč ho Vojtík pořád zmiňuje? Nebudu vás napínat. Upír je taková soustružená loutka,
kterou jsem kdysi dostal k narozeninám a deset let visela bezprizorně nad mým psacím stolem, dokud jí odtamtud nevysvobodil náš synek. A teď jsou z nich největší kámoši. Upír je něco jako Vojtův mladší sourozenec, o kterém s Kristýnou, mojí ženou, víme, že by měl vzniknout, ale zatím se nám nechce. ,,Tati, tati!“ Dochází mi trpělivost, zvedám se ze židle, sahám pro upíra a otevřu dveře. ,,Bububu!“ zakřičím a rozeběhnu se i s loutkou v ruce za Vojtou. Ten vesele zavřeští a utíká se schovat. Hrajeme si. Že já debil mu tu loutku kdy ukázal!

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Táta to neví, ale ta loutka je kouzelná. Mluví se mnou a je strašně chytrá. Teda chytrej. Je to kluk, i když nemá pindíka. Říkám mu Vysál, jakože saje krev. Ale nebojte, zuby má jenom namalovaný, takže jí akorát Pribiňáka a Termix. Stejně jako já!

Sem z toho smutnej, ale myslim, že táta nemá Vysála rád. Vždycky když ho prosim, aby ho sundal ze stěny, začne se tak divně tvářit. Řekl bych mámě, ale ta na něj nedosáhne. Táta říká, že je drobná tělem, ale velká duchem. Jenom prej doufá, že jí to vydrží. Ta drobnost. Nevim co tim myslí, ale vždycky se u toho hrozně směje. Za to máma vůbec. Dospělí jsou divný. Eště že mám upíra.

Mám taky další loutky. A hezký. Mám Hurvínka, Spejlbla a kašpárka. Ale žádná není jako on. Vždycky když nemůžu spát, stačí jít do tátovy pracovny a lehnout si k němu. A on mi pak vypráví pohádky dokud neusnu. I tátovi, kterej mě tam vždycky přijde zkontrolovat a pak si lehne vedle nás. Prej taky rád poslouchá. Říkal, že ho to aktivuje?Nebo inspiruje? Prostě že má pak lepší nápady. A tak mě napadlo, jestli von upír tátovi nevymejšlí ty jeho psaní? Proč by ho měl jinak pořád nad stolem? Sbírku Ferrari a falešnýho Oscara mi dal po týdnu škemrání, tak proč ne upíra? No protože mu radí! Tak je to!!! Mrzí mě to, ale táta je asi podvodník. Občas ho slyšim, jak si v pracovně s někym povídá a pak hned zuřivě píše ty svoje věci. No a když otevřu dveře, je tam sám. Tak je to jasný. Nejde mu to a upír mu radí! Určitě to tak bude, protože vždycky když sme někde, kde upír neni, třeba u moře, táta nenapíše vůbec nic. A dokonce mu nejde ani vyprávění. Přitom doma je docela dobrej. Ale u moře, příšerný! Sedí vedle mojí postýlky, pořád sleduje hodinky a pokukuje po mámě, která je na terase, pije aporel špricl a u toho tak legračně kroutí nohou, na který má stříbrnej řetízek. A z toho je táta celej paf! Pořád na něj vejrá místo, aby mi vyprávěl. Někdy usínám i dvě hodiny. Čas teda ještě neumim ale táta to řikal. Máma sice tvrdí, že přehání, ale todle bych mu věřil. Jednou totiž vyprávěl tak špatně, že mi ho začlo bejt líto. A tak sem radši dělal, že sem usnul, abych měl radost. A měl!! Sotva sem zavřel oči, teda na oko, začal se usmívat a najednou hrozně ožil, i když byl doteď stráááášně unavenej. A pak pustil hudbu, u který začal poskakovat jako šašek a nakonec chytnul mámu, zvedl jí do náruče a
někam s ní utekl. Divný. Kámoš řikal, že když se todle stalo u nich, měl pak ségru. Achjo....

Tátův MacBook, 29 let

Děti jsou krásná, ale asexuální věc. To si takhle s ženou plánujete hezkej večer, zapálíte svíčky, pustíte hudbu, dáte dvacet kliků pro vizuální dojem a sotva ulehnete, ozve se pláč.

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Tátu asi štve, když k nim chodim v noci spát. Sotva si lehnu, prudce se otočí směrem ke zdi, něco zadrmolí a pak začne hlasitě funět a chrápat. Nevim, co mu na tom vadí, protože ráno se už ke mně zase tulí a chce se mazlit, až je to někdy moc. Je totiž hrozně chlupatej a mně to štípe. Nakonec to ale vždycky vydržim, aby nebyl smutnej...

Tátův MacBook, 29 let

Když je dítě malé, celé je to většinou spíš o mamince a úkolem táty je dbát na její komfort a psychickou pohodu. Dobře, ti jó zdatní mohou případně pochovat, uspat nebo přebalit. Jinak jsme ale my muži spíš na druhé koleji a musíme se vyrovnat s řadou nepěkných změn. Především se zásadním úbytkem náklonnosti ze strany žen. Tedy alespoň těch našich. Po nějaké době si ale nakonec zvykneme a dřív než se nadějeme, přijde zase náš čas. Čas milence, manžela a především čas otce! Já osobně jsem tenhle pocit zachytil v momentě, když se Vojtík prvně postavil na nohy a řekl: ,,Táta!“ Když už nic jiného, tak tohle nás, dosud letargické otce, zaručeně probere. Tohle a pak vícedenní absence matky. Právě na ní jsem se upřímně těšil. Kristýna jela s kamarádkami k moři a my se s Vojtíkem chystali na chalupu. V hlavě jsem měl seznam toho, co všechno bych s ním rád podniknul. Byl to přeci jen už dvouletý zálesák, a tak byl čas začít zažívat i jiná dobrodružství, než videa na tabletu. Navzdory oboustrannému těšení jsme ale bohužel nezačali příliš dobře. Respektive já nezačal. Asi tři dny před odjezdem Kristýny, jsem totiž musel, z důvodu péče o syna, odmítnout mimořádně lukrativní nabídku na reklamu. To mi, k jinak finančně suchému létu, na náladě nepřidalo. Balení postýlky, chůvičky, oblečků na teplo, oblečků na zimu, nosítka, hraček, plen – pro všechny případy, svých věcí – jen kalhoty zaberou půl metru krychlových, a natahování pohádek do iPadu, se v kombinaci s jistou přinasraností jevilo jako nadlidský úkol. K tomu přidejte, že bydlíme ve třetím patře bez výtahu a v celém domě jsem byl pouze já a Vojtík, kterého necháte tři sekundy o samotě, a jeho nenapadne nic lepšího, než sjet na plastové Tatrovce schody a rozbít si hlavu o zeď. Když jsme se konečně po třech hodinách a mých sto padesáti ,,doprdele“ uvelebili v po strop naloženém Mondeu, upozorňuji, že šlo o téměř pětimetrovou verzi kombi, ozval se Vojtík. ,,Tati, co upír?“ Polknul jsem: ,,Upír bude hlídat dům!“ Vojtík si mě nechápavě přeměřil pohledem a pak se zamračil. Ne obyčejně, jako to umí dvouleté děti, ale jako někdo, kdo vás vyzívá na souboj. ,,Ne!!! Já chci aby jel!“ Zhluboka jsem se nadechnul: ,,Vojtíku, někdo to tady hlídat musí! A máme plný auto!“ ,,Ty to nechápeš...on je kouzelnej!!!“,,Já vím, že je...“ snažil jsem se. ,,Dyť může jet vedle tebe!!!“ nedal se zuřící býček a začal kopat do sedadla spolujezdce. ,,Ty ho nemáš rád!“ křičel. ,,Ale mám!“ To už na mě začaly létat piškoty. Za další hodinu jsme konečně vyjeli z Prahy. Upír seděl připoutaný vepředu, vedle
mě, a Vojtík s úsměvem na tváři spal.

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Táta byl strašně naštavnej, že beru na chalupu Vysála. Ale já přece musel?! Dyťbych neměl tejden dobrou pohádku? A navíc, už taky potřeboval vyvenčit.

Tátův MacBook, 29 let

Třicet let jsem sám sobě nalhával, že jsem opravdovej chlap. Rozvážnej, klidnej a charismatickej. O to víc bolelo, že k odhalení pravdy, stačila jedna cesta s Vojtíkemna chalupu. Jsem hysterik a labil, který se hroutí, vzteká a zmatkuje...Po opravdu náročném dni, kdy jsem zastával otce, matku, řidiče a svého psychologa, jsme si šli konečně lehnout. Vojtík pil kakao a já Plzeň. Nejdřív jsme koukali na Krtka a pak jsme si povídali o strašidlech, která žijí v lese za chalupou. Všechno nasvědčovalo tomu, že Vojtík každou chvílí usne, když se zničehonic posadil na psoteli a dlouze se na mě podíval. Pak pomalu poodrhnul peřinu apoprosil mě, jestli bych si lehnul k němu. Neváhal jsem. Měl jsem radost, že mě po tom cestovním extempore vzal zase na milost. I když jen částečně. Upír ležel mezi námi a bedlivě mě sledoval. ,,Tati, řekni mi, máš ho rád?“ zeptal se Vojtík a ukázal na Vysála. Překvapeně jsem se na něj podíval a nevěděl co říct. Bál jsem se, abych znovu nezažehl uhaslý konflikt. ,,To víš, že jo. Proč bych neměl?“ řekl jsem
nakonec. Vojtíkovi se na tváři vyrojily slzičky. ,,Protože vždycky když si s tebou chceme hrát, seš naštvanej!“ Vojtík začal plakat. ,,Ale co to povídáš?“ na jazyku už jsem měl svojí obhajobu, ale něco uvnitř mi říkalo, že ten prďolka má pravdu. ,,Je to tak!!! Nemáš ho rád!“ Mlčel jsem. ,,Přitom je kouzelnej, víš? Opravdu!“ Opatrně jsem se na upíra podíval a chvíli přemýšlel, jaká úvah k tomu Vojtíka vedla? Nakonec jsem usoudil, že mlčeti zlato a radši jsem je oba objal. Na ženský to funguje a na děti asi taky. Takhle jsme leželi přibližně hodinu. Bylo to krásný. Vnímat tu malou osobnost, poslouchat její ťukající srdíčko, dech a naivní názory na svět. Víte co jsem se třeba dozvěděl? Že mi ten upír vymýšlí scénáře. Dobrý ne? Taková imaginace! Ten večer jsem se poprvé cítil opravdu jako táta. Jako někdo, kdo je potřeba a má tu obrovskou moc tohohle človíčka připravit pro život. Tak bylo na čase, začít se podle toho chovat!

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Včera sem tátovi všecko řekl. Že nemá rád upíra a tak. A to je asi dobře, protože se teď snaží bejt strašně super. Vzal mě třeba do Farma Parku na zvířata a koupil mi
bonbonový hamburgry a limo. Bylo to žůzo. Teda než mi dal na prdel. Chtěl sem si jít pohladit slona a on mi to prostě zakázal!!! Ale já se nevzdal a šel sem i tak. Nebo spíš běžel. Táta, kterej zrovna platil u stánku pivo na mě začal křičet, že tam nesmím. Tak sem přidal, abych si aspoň sáhnul, než mě chytí. To na mě ale začal křičet i ňákej
hnědej pán s vidlema, co slona krmil a rozeběhl se za mnou z druhý strany. Celý to skončilo, že pán s vidlema zakopnul o ležící hrábě a spadnul hlavou do koryta pro
krávy. Fuj ten byl oslintanej. Táta byl bohužel rychlejší. Sice vylil pivo na nějakou nevrlou paní, co po něm pak hodila párkem, ale doběhl mě ještě dřív než sem si sáhl. Potom mi příšerně nasekal. V Austrálii by ho za to prej zavřeli. Škoda že jsme v Čechách. Tady se smí všecko.

Tátův MacBook, 29 let

Mimo to, že jsem musel Vojtovi nařezat, protože v zoo proklouzl do výběhu slona, probíhal zbytek naší dovolené skvěle. Na chalupu dorazila i moje máma, teta a babička, a tak jsem měl čas i vydechnout. Kupříkladu Vojtovu hnědou nálož jsem už neutíral třikrát denně, ale jen jednou, s výjimkou pondělí 18. srpna, kdy se podělal pětkrát. Má jistá objetavost a Vojtova vstřícnost spojená se steskem po mámě, měly za následek, že neshody byly zapomenuty a zábava se stala hlavním jmenovatelem našeho společně tráveného času. Hurá!

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Stala se katastrofa!!! Babička s sebou na chalupu přivezla psa, a ten mi ráno vzal Vysála z postele. Hledali sme ho s babí celý dopoledne, ale nenašli. Pak přijel táta z nákupu a ptal se co se stalo? Mlčeli sme!!! I babička. Kryla mi záda. Teda dokud nepřišla Thori, babičin pes, a nedala tátovi do ruky oslintanej aport. Upíra!!! Chudák malej má sežranou ruku, sežvejkanou nohu a tři díry v hlavě. Zbytek dne sem probrečel. Bál sem se, že se bude táta zlobit, ale byl docela v pohodě. Prej je sice z Vysála mrzák, ale pořád je kouzelnej. No nevim. Co nám ho Thori vrátila, neřekl ani slovo. Snad sem ho tim výletem nezabil. Nebo se na mě jenom zlobí? Ne, táta měl pravdu...měl sem ho nechat doma...

Tátův MacBook, 29 let

Dnešek byl ve znamení smutku. Thorina, mámin pes, ukradla Vojtíkovi upíra a lehce ho zmasila. Respektive tu loutka totálně zničila. Chudák Vojtík je z toho špatnej. Celej den plakal, dával upírovi obvazy a medicínu v podobě fenistylu, což mu samozřejmě nepomohlo. Spíš naopak. Co nedokázal pes, to dodělal Vojta. Upír má rozmazanej obličej díry po celý hlavě a sem tam mu chybí kus nějaký končetiny. Ale pořád je na tom líp než můj malej kluk, kterej má chudák výčitky, že ho chtěl vzít sebou. Někdy je fakt roztomilej. Asi bych měl něco vymyslet, aby přišel na jiný myšlenky.

Záznam z Vojtíkova svěřovacího plyšáka, 2 roky

Spetl jsem se. Táta umí vyprávět i bez upíra! Včera mi udělal stezku odvahy. To abych měl zase radost. Na Vysála sem sice nezapomněl, ale jinak to bylo super. Šli sme spolu za tmy po svíčkách přes les a on mi vyprávěl o všech strašidlech, co tam žijou. A věděl toho hrozně moc. Byly tam lulkyně, takový šílený víly co kradou děti, vodník schovanej ve studánce, kočár taženej ohnivejma koňma, a pak taky, a to je fakt dobrý, divoký prase, který strašně chrochtalo a chtělo nás nabrat. To sem měl fakt strach. Ale táta taky. Začal křičet, popadl mě do náruče a dal se na útěk. A že umí běhat rychle! Jenže nakonec to nebylo prase ale prababička, která nás chtěla jenom vyděsit. A když viděla, jak sme se lekli, začla se příšerně smát, až si z toho cvrnkla do gatí. Chacha. Občas je jako malá. Když sme se vrátili do chalupy, byl sem strašně unavenej. Tak sme šli hned spát.
Upíra sem si vzal k sobě, aby ho Thori nesežrala. Dali sme mu s tátou pusu a zhasli sme. A pak se to stalo!!! Upír se ozval!!! Prej bude zase v pořádku. Tak to je skvělý!

Tátův MacBook, 29 let

Vojtovu újmu ze smrti kamaráda se snad podařilo zažehnat. Když jsme šli spát a byla už tma, řekl jsem mu, že budu zas dobrej. Teda jako upír. Kdybyste viděli tu radost... Stačilo pak asi deset sekund a Vojtík spal jak dřevo. Hezky oddychoval a přitom se krásně usmíval. Při pohledu na něj si říkám, jak moc sem se od dětství změnil a kolik skvělých vlastností ztratil. Tak třeba, radost z maličkostí, jakože je hezky a nemusím tvrdnout doma. Soucit. Empatii. Nebo vytrvalost zkoušet věci dokud se nepovedou.
A taky žít přítomností a užít si jí, nebo prořvat, to je jedno. Zkrátka být naplno tady a teď a nemyslet na maily, nebo jestli mi přijde zakázka. Život v zajetí myšlenek na to co bylo, nebo co bude, rovná se život poloviční. Neprožitý. A to já nechci. Nechci se za dvacet let ohlédnout a zjistit, že si z našich společných chvil se synem pamatuju jen obrazovku iPhonu, stres z práce a ze svých nenaplněných ambic.

Vím, že jsem se občas choval jako blbec. Sám v sobě jsem vinil rodinu z toho, že nemám čas psát a nechodí mi nápady, protože musím hlídat, jet na nákup a dělat takové ty věci, které mě vyhazují z tvůrčího procesu. Ale to je blbost. Když si zvládnu TVŮRČÍM způsobem zorganizovat čas, zjišťuju, že rodina je naopak vůbec tím největším zdrojem inspirace. Třeba to s tím upírem co vymýšlí scénáře. To je vlastně dost dobrý. Ten blbej kus dřeva, nebo přesněji, Vojtík, mě kvůli tomu blbýmu kusu dřeva, přiměl se zamyslet. Otevřít otázku, co jsem vlastně zač? Jestli dosebezahleděný mladý chlap, kterému jde o to být uznávaným filmařem, nebo otec a manžel, který je nejradši se svými blízkými a dojímá se nad vším, co jen malinko hraje na city? Nevím. Asi jsem obojí. Člověk musí přijímat všechny své stránky a hledat mezi nimi vzájemný balanc, aby našel vnitřní klid. A já mám pocit, že ho teď díky Vojtíkovi poprvé v životě pomalu nacházím. Taková ta hra na věnujícího se a naslouchajícího tátu je pryč. Opravdu jsem se jím stal! Podvědomá chuť být manažerem světa po pár společných dnech prostě zmizela a já se přistihl, že běhám za Vojtíkem s upírem v ruce, mluvím na něj zmutovaným hlasem a tu hru si opravdu užívám. Prostě mi to najednou přestalo vadit. Možná i proto, že to Vojtíka upřímně těšilo a večer mě za to odměnil tím, že mě objal, dal mi pusu a poprosil o pohádku, které mi mimochodem začaly secakramentsky jít!!! Mám za to, že klíčem ke spokojenému životu je mít kolem sebe ty správné lidi, se kterými máte ty správné vztahy. Je to důležitější než sám životní cíl a Vaše osobní ambice. Protože když máte jen je, zpravidla Vám to štěstí nepřinese. Respektive, pílí můžete dosáhnout hvězdného úspěchu, ale často tím nezaženete ten tíživý pocit, že Vám ještě stále něco chybí. Mezitím když máte skvělé přátele a milující rodinu, při troše píle a snahy se Vaše sny naplní taky a ještě se u toho stačíte smát a rozdávat radost. Jediné co je proto třeba dělat, je najít si na ty lidi trochu toho nejcennějšího, co v životě máme. A to je čas!

Při pohledu na mého spícího synka, ležícího v objetí svého milovaného mrzáka, mě napadlo, jestli ta loutka nakonec opravdu nebude kouzelná. Vždyť právě kvůli ní jsem na tohle všechno přišel...

Konec