Mé setkání s Hitlerem

Určitě jste někdy zažili ten pocit, že byste se rádi setkali s někým, kdo Vám učaroval a koho obdivujete? Bohužel, pak jsou také chvíle, kdy se setkáte s někým, o koho byste nikdy nestáli a u koho by Vás to ani ve snu nenapadlo, protože ten dotyčný je už hezkých pár let na pravdě boží. Já se takhle setkal s Adolfem Hitlerem.

 

Určitě jste někdy zažili ten pocit, že byste se rádi setkali s někým, kdo Vám učaroval a koho obdivujete? Bohužel, pak jsou také chvíle, kdy se setkáte s někým, o koho byste nikdy nestáli a u koho by Vás to ani ve snu nenapadlo, protože ten dotyčný je už hezkých pár let na pravdě boží. Já se takhle setkal s Adolfem Hitlerem.

Naše setkání nebylo kdovíjak nečekané. Spíš takové pozvolné, až opatrné a jeho intenzita na mě dopadla až po nějakém společně stráveném čase.

Všechno začalo, když se mi do rukou dostal satirický román Timura Vermese, Už je tady zas, vyprávějící o Hitlerovi, který se zničehonic probudí v roce 2011 na lavičce v jednom Berlínském parku a vůbec neví, která bije. Hned od prvních stránek jsem měl zvláštní tušení, že takhle knížka není jen výbornou satirou, ale doslova geniálním materiálem, upozorňujícím na slabost dnešních lidí. Navíc zcela nenásilnou formou varuje před návratem starých pořádků, které nám přinesly dvě světové války. Vzhledem k rostoucím tendencím na destrukci Evropské unie, přes všechny mouchy a problémy nejlepšího mírového projektu v historii, se zdálo, že načasování vydání už nemohlo být lepší. A tak jsem si řekl, proč z toho neudělat divadlo?

Díky podpoře Honzy Hrušínského, kterou celou věc zprodukoval a uvedl na prknech svého divadla, je dnes hra mezi námi a může šířit i své mírotvorné poselství, jehož hloubku jsem si uvědomil právě až při zkoušení naší inscenace.

Ondřej Kavan, představitel Hitlera se totiž do role vžil natolik přesvědčivě, že na mě místy začalo dýchat, jaké by to asi bylo potkat pravého Hitlera. Řeknu Vám, pocit to rozhodně příjemný nebyl. Na druhou stranu mi umožnil konečně pochopit Hitlera jako člověka. Citově labilního, zraněného muže bez sebevědomí, který tluče kolem sebe, aby zakryl své slabosti a nemusel se jim postavit čelem. Muže, který hledá odpověď na své mindráky a vinu za své neúspěchy u jiných lidí. Muže, který musí křičet a vztekat se, aby si sjednal pořádek.

Z toho všeho mi vyplývá, že Adolf Hitler nebyl ničím zvláštní, nebo výjimečný. Ano, měl dar být skvělým řečníkem a měl jednu, dá se říci kladnou vlastnost. Byl velice důsledný. Bohužel pro nás v jeho pokřivenosti, kterou navíc tehdejší doba a jeho přátelé vyzdvihli a umožnili jí, dostat se ke kormidlu. Když se ale zamyslíte, takovou kladnou vlastnost má každý z nás. Někdo je dobrý houslista, jiný umí sedmi jazyky a pak jsou tu sportovci, vědci, zdravotní sestry anebo jen prostě lidé, kteří Vám pomohou s nákupem do schodů. Dobro a dobré vlastnosti jsou v nás stejně jako ty špatné a je jen na nás samotných, najdeme-li odvahu se těm stinným stránkám postavit a nevinit z nich naše okolí.

Adolf Hitler totiž nebyl žádným démonem z pekel. Byl to obyčejný smutný člověk, chudák, kterého podle hesla Krále dělají poddaní, vynesli k moci slabí lidé. A když píšu slabí, nemyslím tím jen ti špatní.

Člověk je totiž od podstaty slabý tvor tíhnoucí k nějakému vedení, k někomu, kdo mu určí cíl a směr. Adolfa Hitlera v roce 1933 nevolili jen přesvědčení nacisté, ale také sami židé a statisíce, možná i miliony hodných lidí, kteří by sami neublížili ani mouše. Jen hledali někoho, kdo jim dá vizi a určí cestu, kterou se mají dát. A to je právě ta strašná a fatální chyba nás obyčejných lidí. Vždyť už z dějepisu víme, že historie si pamatuje ty, kteří se vymanili. Ty, kteří dali na svůj vlastní úsudek a názor, byť byli pouze jedinými, kdo ho měl. To ale vyžaduje odvahu, která se většině z nás příliš nedostává. Je totiž o mnoho méně pohodlné být odvážný, než být jedním z mnoha hájících jednu pravdu.

Mé setkání s Hitlerem tak ve mně probudilo pocit, že je potřeba o všem přemýšlet z obou dvou stran, nenechat si vnuknout nějaký názor, ať už ho vyslovil kdokoliv, ale najít si vždy ten svůj. Už slovní spojení Názorový tábor totiž budí rozpaky. Jak víme, v davu člověk hloupne a je vždycky jen otázkou času a vnějších faktorů, kdy představiteli jednoho z táborů tak říkajíc přeskočí v makovici a rozžehne konflikt, který by si na začátku nikdo nepřál. Mám za to, že Adolf Hitler byl a díky románu Už je tady zas teď už zase je, exemplárním příkladem slabosti jak jeho, tak celé společnosti, která něco takového umožnila. Kdyby se našlo víc takových, kteří by hned na začátku jasně řekli: ,,A dost!“ nikdy by nedošlo k likvidaci šesti milionu židů a ztrátě šedesáti milionů lidských životů, jež vzala druhá světová válka.

Proto bych byl moc rád, kdyby naše představení přineslo mimo plný divadelní zážitek i trochu optimismu a vůle, stát si za našimi přesvědčeními a nenechat si věšet bulíky na nos žádným z politických, nebo dnes už i apolitických představitelů. Vůli žít život a nevinit z našeho neúspěchu cizí lidi. Nepomlouvat a nerozdmýchávat bojovné nálady, ale naopak tlumit situaci, diskutovat a hledat společný konsenzus. Všichni jsme na jedné lodi, a jestli do ní jeden, nebo druhý uděláme díru, potopíme se všichni stejně. A to by byla škoda, nemyslíte?

 Hezkou zábavu v DNJ Vám přeje,

Matěj Balcar