Kdo nekňourá není Čech

Rčení „co Čech, to muzikant“ je už dávno pasé a přízviska typu „zlatý český ručičky“, nebo „co je české, to je hezké“ za ním pomalu, ale jistě míří taky. Člověk, a o to víc Čech, si pak klade otázku, jestli není na čase vymyslet už něco nového, aktuálnějšího. Jenže co? Jediná fráze, která se mi totiž dere na mysl, zní: „Co Čech to kňoural“. A to je smutné!

Rčení „co Čech, to muzikant“ je už dávno pasé a přízviska typu „zlatý český ručičky“, nebo „co je české, to je hezké“ za ním pomalu, ale jistě míří taky. Člověk, a o to víc Čech, si pak klade otázku, jestli není na čase vymyslet už něco nového, aktuálnějšího. Jenže co? Jediná fráze, která se mi totiž dere na mysl, zní: „Co Čech to kňoural“. A to je smutné!

Ještě před nedávnem jsem byl přesvědčen, že Češi míří kupředu, zkulturňují se a pomalu odhazují své historické mindráky. Pak ale přišla přímá volba prezidenta a můj optimismus značně ochladl. Ať už šlo o tábor můj, Karlovce, nebo protivníků, Zemanovce, nemohl jsem se zbavit dojmu, že dialog a argumentace obou skupin značně postrádají úroveň. Občasný fanatismus mých souvoličů a automatické pasování se do role dobra, mi občas přišlo už přes čáru. Na druhou stranu, voliče Zemana jsem nebyl natolik s to pochopit, že jsem se i já ve svých očích sem tam nadřadil. Šlo přeci jen o věc principů a svobod. Ne o to jestli na Hradě bude ten, či onen starý pán.

Dneska už víme, že výsledek dopadl, jak dopadl, a prezident dělá, co dělá. A taky víme, že je to k pláči. Co je ale skoro ke státnímu smutku, je pohled na náš rozdělený národ. Ať se na ulici zeptáte kohokoliv, každý si postěžuje. Někdo na Kalouska, který prý rozkradl stát a poškrtal sociální dávky, jiný na Zemana, jakožto proruského polodiktátora a alkoholika. A pak jsou tu ti, kterým je všechno tak nějak jedno, a nadávají z principu na bolavá kolena, drahé jídlo, špatné počasí, nebo debila souseda.  

Dnešní Češi, mám-li je stručně a výstižně popsat, jsou vesměs kňouralové, kteří nevidí za hranice země a někdy ani za svůj vlastní práh. Na vině je dost dobře možná těch šest režimů a tři okupace, které jsme si za posledních sto let zažili, a díky nimž naše identita není identitou, ale spíš společenskou hádankou. Anebo v tom má prsty počasí, které je rok od roku horší a na náladě lidem nepřidá. A taky to může být jen lenost, pohodlnost a nechuť se zvednou a něco s tím vším udělat.

U nás nikdy nefungoval americký patriotismus, ruské budovatelství, nebo pověstná německá preciznost. Zato jsme vždycky měli humor, a když bylo potřeba, uměli jsme zabrat.

To, že se nám ten náš stát tolikrát rozsypal, slepil, vyčistil a zase zašpinil, byla dílem vina jiných a dílem naše. Jeden by řekl, že už toho bylo dost. Jenže ono ne.

Pětadvacet let svobody a dvacet let Česka přineslo nový problém. Nemáme nepřátele a tak si je hledáme ve svých řadách. A proč? No abychom měli po Rakušanech, Němcích a Rusech zas jednou komu nadávat. 

Nevím jak Vám, ale mně osobně to už přijde trapné. Máme krásnou zemi, velký potenciál, spoustu turistů a kvalifikovanou pracovní sílu. Máme pivo, Škodovku, Prahu a hlavně kliku, že tu není válka, a že máme zase svobodu.

To, že jsme ještě nepochopili, že stát nemůže za naše osobní krachy, je jen vina nás samotných. Podnikatelé nejsou zlo a jiná třída, může jimi být kdokoliv a politici nejsou „oni“ hajzlové, ale jen vzorek toho, co je doma. Stát jsou lidi, tedy my, a nemůžeme čekat, že se to všechno nějak vyřeší a že získáme důchody a dávky, když není z čeho brát.

Možná naivně, ale přece, tak vyzívám všechny Čechy: ,,Zkuste být rodina, co nenadává a umí zatáhnout za jeden špagát! Proč nemůže jít bankéř s instalatérem na pivo, aniž by se jeden povyšoval a druhý škatulkoval mezi zloděje, když fandí stejným hokejistům a oba jezdí v létě do Chorvatska?“

Bohatý i chudý, každý je Čech a každý má tu naší pověst v moci. Ostatně volební hlas a názor má každý jenom jeden a ten svůj.

Jak rád bych si jednou řekl: ,,Němci jsou precizní, Francouzi elegantní, Italové temperamentní a Češi? To jsou prostě borci!“