Jím abych žil, žiju abych jedl

Problematika drog a lidí na nich závislých se řeší snad všude na světě. A to je dobře. Jen škoda, že stejnou míru úsilí, jako při zamezování obchodu s bílým práškem, nevěnují vlády a pověřené kapacity pozornost tomu, co všechno vlastně drogy jsou.

Problematika drog a lidí na nich závislých se řeší snad všude na světě. A to je dobře. Jen škoda, že stejnou míru úsilí, jako při zamezování obchodu s bílým práškem, nevěnují vlády a pověřené kapacity pozornost tomu, co všechno vlastně drogy jsou. Zrovna nedávno jsem totiž i já, hrdý drogový odpůrce, měl tu možnost na sobě vypozorovat těžké, ale opravdu těžké abstinenční příznaky, které mě během chvilky proměnily z vcelku mírumilovného Matěje v krvelačnou bestii.

Nejspíš to znáte taky. Ten pocit, když si dáte nějaké oblíbené jídlo a zapijete ho oblíbeným pitím, patří snad s výjimkou milostného soužení k největším lidským rozkoším. Tedy alespoň tak jsem to donedávna vnímal já.

Poté, co jsem se jako dospívající chlapec s akné, povislým břichem a ňadry rozhodl pro kvalitní stravování, jsem ještě netušil, jaký benefit, kromě úpravy váhy, pleti a zdravotního stavu získám. Po bonbonech, čokoládě a brambůrcích jsem se stal závislým na dobrém, kvalitním jídle. A věřte, že když mi ho teď odepřete, budu zuřit daleko víc, než když jsem měsíc zatínal zuby, abych nejedl sladké. Své by o tom mohli vyprávět členové naší výpravy do Skotska, kde jsme se rozhodli zdolat nejvyšší vrcholy Británie.

Pod dosažení Edinburghu a řádném nafutrování se na nádraží steakem s restovanou zeleninou a Guinessem navrch, jsme chytli první vlak na sever a zamířili do divokých, lidmi nedotčených Highlands. Stan, vodu a kaloricky přesně odměřené dávky jídla, jsme si nesli v krosnách.

Podobných treků jsem už dříve absolvoval celou řadu. Tentokrát to ale bylo poprvé od chvíle, kdy jsem změnil jídelníček. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Asi po dvou dnech o müsli tyčinkách, knäckebortu a dehydrovaných polévkách byl absťák na cestě.

První stádium se začalo projevovat mou nezvyklou nákloností k hruškovici, ze které jsem se marně snažil jazýčkem vypreparovat alespoň chuť ovoce. To mi totiž zoufale chybělo. Místo doplňování vitamínů jsem ale jen otupoval příchod mé první a zatím poslední deprese. Když ohnivá voda po třech dnech došla, propukla deprese naplno. Obvyklé myšlenky na ženy a vše co se s nimi dá dělat, byly ty tam. Začal jsem být nemluvný, nevrlý a nešťastný. Pociťoval jsem extrémní návaly chutí a hladu na maso, čerstvou zeleninu, burrito a pivo. Před očima jsem víc než krásu skotských vrcholů a ženských křivek viděl obložené mísy a svojí umaštěnou pusu, jak ohlodává kostičky. Ostatním jsem byl k smíchu, protože jim všem denní příděly stačily, a to dokonce i těm, které bych na základě jejich vnějšího vzhledu šacoval na pěkné žrouty. K mému překvapení ale na rozdíl ode mě nemysleli na to, co by kde zblajzli a v poklidu si užívali přírodních krás a tolik vzácného ticha. Namísto toho já, jsem začal intenzivně přemýšlet, jak ty tlouštíky co nejlépe opéct a sežrat. Záměrně užívám tohle neelegantní slovo, protože přesně to jsem si představoval! Stal se ze mě divoch, barbar.

Když jsme se po dvou týdnech konečně vrátili do Prahy, zábavné historky a vyšinutém Matějovi, který chce sežrat všechno, co se hýbe, nebraly konce. Ponurou náladu a zlomené ego mi spravila až návštěva asijského bufetu All you can eat!, kde jsem snědl čtyři chody a pět kopečků zmrzliny. Tehdy jsem konečně dosáhl nirvány. A teď se Vás zeptám, nemyslíte, že jsou ještě strašlivější drogy, než ty, co dosud známe? Po takovém šluku například, totiž nemám chuť jíst lidi!