Český instinkt přežít

Na světě asi není druhého, tak malého národa, jako je ten náš Český, který by po víc jak tisíc let setrval na jednom místě. I přes války, okupace, změny režimů a zařazení do nejrůznějších státních celků jsme pořád tady, živí a zdraví a snad jako jediní v Evropě stále v té samé kotlině, u té samé řeky, mezi těmi samými kopci. O Češích se tedy dá bez nadsázky říct, že jsou národem šikovným a s vyvinutým instinktem přežít.

Na světě asi není druhého, tak malého národa, jako je ten náš Český, který by po víc jak tisíc let setrval na jednom místě. I přes války, okupace, změny režimů a zařazení do nejrůznějších státních celků jsme pořád tady, živí a zdraví a snad jako jediní v Evropě stále v té samé kotlině, u té samé řeky, mezi těmi samými kopci. O Češích se tedy dá bez nadsázky říct, že jsou národem šikovným a s vyvinutým instinktem přežít. Jen těžko si lze tedy představit někoho, kdo by měl mandát na to nás poučovat o tom, jak se co nejlépe starat o své bytí. Kor kdyby to byl Němec, nebo nedejbože Němka.

 I z tohoto hlediska se jeví současný přístup velké části Čechů k migrační krizi, jako zcela racionální a na místě. Na mysli mám tu skupinu, která je proti přijímání migrantů, ráda by zabetonovala české hranice a neměla by ani problém opustit EU a její děravý Schengen. Pakliže by se tak stalo, jeví se asi jako nejpravděpodobnější scénář, že by do Česka žádný migrant nevkročil a tudíž by nám nehrozilo žádné nebezpečí islamistických sebevražedných atentátů, stavění mešit, nebo znásilňování žen.

 Tomuto postupu smýšlení mých spoluobčanů ještě jakžtakž rozumím. Mají strach o svou bezpečnost a bezpečnost svých rodin. I přes to, že je ale částečně chápu, se u mě derou napovrch otázky.

 Fakt je ten, že jako mladý Čech, žijící v Praze roku 2016, mám to obrovské štěstí, že žiju v bezválečné zóně, na tak vysoké životní úrovni, že by se o podobné mohlo 90% lidem na planetě jenom zdát. A teď se podívám na druhou stranu mince. Vidím rozbombardovaná syrská města, zmasakrované děti, umírající podvyživené matky a postřílené táty od rodin a ptám se, jak jim můžu pomoci? Tohle přece nejde nechat být, zvlášť když ti lidé ťukají u našich evropských hranic a prosí o pomoc. Srdce mi říká, vezmi je sem, pomoz. Rozum a český instinkt přežít zase: ,,Hm, je to blbý, je mi jich líto, ale to musí vyřešit armády NATO u nich doma. K nám nemůžou. Je to risk. Jsou mezi nimi radikálové, kteří nás rozeberou zevnitř a Evropu položí! A ti co nás nepoloží hned, se zase neumí integrovat a položí nás později.“ A teď co dělat? Jak se zachovat?

 Já se přiznám, že u mě nakonec převáží to srdce. Taky se bojím, taky nesnáším radikály a obecně nejsem fanda islámu ani zahalených ženských. Ale doprčic, není na čase, přestat se řídit jen strachem? Já mám pocit, že přesně to totiž hraje Islámskému státu do karet. Strach Evropanů, kteří místo aby táhli za jeden provaz, řeší vnitřní spory o tom, jestli brát, nebo nebrat. Také nesouhlasím s Angelou Merkelovou, ale zároveň ani s prezidentem Zemanem. Pro mě je Angela přehnanou humanistkou, která podcenila určitá rizika, protože když chci pomáhat, musím primárně zůstat naživu.  Zeman je zase demagogem, který se pase na strachu lidí a sbírá tak politické body. Jeho názor je sice zcela legitimní, ale není úkolem prezidenta v lidech vzbuzovat naději, nabízet řešení a ne jen strašit? Neměli bychom se zamyslet, jakým způsobem pomoci těm, kteří si tu pomoc zaslouží a naopak zasadit tvrdou ránu těm, kteří by chtěli naší pomoci zneužít, nebo nás přímo zlikvidovat?

 Osobně si myslím, že po těch tisíci letech naší existence a kultury, kterou mám moc rád, dozrál čas, spojit to co umíme, totiž přežít, s tím, být taky trochu frajeři a postavit se problémům čelem a nedělat, že se nás netýkají. Zvlášť když máme to výsadní postavení a zažíváme jinde netušený blahobyt.

 Jak mám Čechy rád pro jejich humor, kreativitu a pracovitost, tak mě vážně lezou krkem svou předposraností, která se už neslučuje s instinktem přežít, ale s prachobyčejným sobectvím. Možná jsem jen naiva, ale když koukám na Gladiátora, Star Wars, nebo třeba Schindlerův seznam, podvědomě si přeji být jako Maximus, Han Solo, Schindler. Ti by totiž vždycky, sice možná mnohdy neochotně, ale nakonec přeci, pomohli.

 Je obecně dokázané, že strach plodí v lidech ty nejnegativnější emoce a je velmi snadno přenosný. Známe to například z požárů v zalidněných prostorách, při komunistickém převratu, anebo aktuálně při příchodu migrantů do Evropy.

 Otázka na vás je, jestli chcete být jedním ustrašeným Čechem z davu, anebo v sobě najít kousek Indiana Jonese a abych nezůstal jen u mužů, třeba Johanky z Arku. Nevím jak vy, ale já nechci zůstat poserou z národa strašpytlů. Chci najít řešení, pomoct a přežít!